Stepper
Na trenažéru stůjte vždy na celých chodidlech, paty nezůstávají ve vzduchu. Trup držte rovně, hlava je v přirozeném prodloužení trupu. Dbejte na rozsah pohybu, „kráčejte“ až do krajních poloh, které trenažér umožňuje. Pokud se budete držet postranních madel, bude cvičení snadnější. (Začátečníci: cvičte 10–15 minut.)
Běhací pás
Pokud máte nadváhu, využívejte běhací pás jen ke svižné chůzi. (Na běh zapomeňte, zničil by vám klouby na nohách!) Jak rychle chodit? Pokud jste přirozeně rozdýcháni a nepociťujete svalovou únavu nohou, je intenzita přiměřená. Pažemi pohybujte jako při běhu a ruce dejte v pěst, trup držte rovně. Pokud se držíte zábradlí, je efektivita cvičení nižší. (Začátečníci: cvičte 10–15 minut.) Cvičení lze nahradit pravidelnou svižnou procházkou ve sportovní obuvi a oblečení.
Rotoped
Nastavte si správnou výšku sedla: při šlapání by se natažená noha měla zastavit těsně před propnutím. Seďte vzpřímeně a jen lehce se přidržujte řídítek. Volte přiměřenou intenzitu a nepřetěžujte se. (Začátečníci: cvičte 10–15 minut.)
Posilování hýžďového svalstva a svalů dolních končetin
Postavte se zády ke stěně, špičky směřují dopředu, nohy rozkročte na šířku boků, míč je zapřen mezi stěnou a bederní částí páteře. (Místo masážního míče můžete použít i velký fitball.)
S nádechem pomalu klesejte do mírného(!) podřepu. Kolena stále směřují dopředu, nevytáčejte je ven ani dovnitř. S výdechem se zvedejte do výchozí polohy. Míč by se měl „koulet“ do oblasti hrudní páteře. Cvik opakujte 6–15x.
Posilování přímých břišních svalů
Lehněte si na záda, mírně pokrčte kolena, míč přidržujte rukama na břiše. (Místo masážního míče můžete použít i velký fitball.)
S výdechem kutálejte míč po stehnech ke kolenům, hlavu, ramena a lopatky přitom zvedejte od země. V krajní poloze vydržte několik sekund a s výdechem se vraťte do výchozí polohy. Opakujte 6–15x. Pozor! Netlačte hlavu k hrudníku, snažte se dívat asi 40 centimetrů nad míč.
Tělocvik vozíčkářů (článek)
Historie vozíčkářů - sportovců
Prvotním impulsem pro částečnou nezávislost na pomoci druhých bylo masové používání „židle na kolečkách = wheelchair“ dnes známé jako vozík. Umožnil navazovat sociální a pracovní kontakty a až později se přišlo i na možnost sportovního využití. K vývoji sportu vozíčkářů přispěla zkušenost z druhé světové války. Po válce zbylo mnoho mladých, po sportu toužících byť handicapovaných lidí. Proto jim roku 1944 Ludwig Guttman začal ordinovat tělesnou výchovu a sport k překonání psychických i fyzických bariér. Ani samotný Ludwig Guttman netušil jaký to bude mít úspěch. A již o dva roky později tu byl první pokus o sportovní hry vozíčkářů. Bohužel pravidla platila maximálně regionálně. A o další dva roky později se dle návrhu Dr. Guttmana konaly první oficiální sportovní hry pro vozíčkáře zatím pouze z britských ostrovů. Vývoj šel kupředu i u nás. V roce 1948 o tři měsíce dříve než v Anglii se uskutečnily I. kladrubské sportovní hry pro postižené, trvaly od 14.4. do 24.4. Na první mezinárodní sportovní klání si museli handicapovaní lidé počkat až do roku 1960, kdy se v Římě uskutečnila první historická paraolympiáda. Původně byly tyto hry zamýšleny pouze pro vozíčkáře, tedy paraplegiky a odtud máme i jejich název – paraolympiáda. Průkopníky zimních sportů se stala Skandinávie.
Frustrace
Znakem frustrace je zničení nějakého uspokojení nebo vyhlídky na uspokojení. Pojem frustrace má různé významy:
1. Vnější situace vyznačující se blokádou uspokojení
a) psychická - zákaz nějaké cílové aktivity
b) fyzická – třeba ty nepohyblivé nohy
2. Vnitřní psychický stav vyvolaný touto situací
Situace se může stát frustrující, když objekt řešení nenalezne, nebo je přesvědčen, že jej nemůže nalézt. S. Rosenzweig charakterizuje frustraci: „Frustrace se objevuje, kdykoli se organismus setká s více či méně nepřekonatelnou překážkou nebo obstrukcí na své cestě k uspokojení některých životních potřeb.
3. Nejčastější jsou tři typy frustrace:
a, Denní frustrace – zkažená věc
b, Životní frustrace - nedostatek lásky
c, Existenciální frustrace – ztráta smyslu života, životních perspektiv
Nejčastější reakcí na frustraci je agrese. V reakcích na frustraci jde o vytváření nižších druhů sebeklamů, které mají zastřít neúspěch při dosahování cílů. Agrese vyvolaná frustrací může být zaměřena jednak proti sobě samému, ale také proti ostatním. Tím je velmi zhoršeno postavení frustrovaného jedince ve společnosti. Frustrační tolerance vyjadřuje mezi jedinci většinou velmi odlišnou způsobilost odolávat frustrující situaci. Nejen válka, ale také sport mohl z některých lidí udělat vozíčkáře. Pro aktivního sportovce je velmi nezdravé zůstávat dlouho v nečinnosti. Je téměř nemožné, aby po takovémto zážitku, kdy aktivní sportovec přijde o možnost „normálního“ pohybu, nebyl tento jedinec frustrovaný. Frustrace způsobuje překážka, jež zabraňuje člověku dosáhnout nějakého cíle. V tomto případě jsou frustrující překážkou vlastní nefunkční končetiny. Sportovec náhle upoutaný na vozíček vlastně zažívá dvojí frustraci. Nestačí mu vyrovnat se pouze s tělesným handicapem, ale také musí radikálně měnit svůj životní styl.
Agrese
Typická je agrese jako reakce na frustraci, tj. jako pokus o násilné odstranění překážky a to nejen jako reakce na již existující frustraci, ale i jako reakce na znemožnění uspokojení. Agrese se obecně dělí na emocionální (=zlobná), jež má pudový původ a obyčejně bývá reakcí na frustraci a je doprovázena pocity vzteku, nenávisti a nepřátelství. Směřuje k poškození či zničení svého objektu. Druhým typem je agrese instrumentální, což je naučená sociální technika. Její specifikací je utlumená instrumentální agrese, která spočívá v jejím přenášení na objekty fyzicky či významově podobné.
U člověka se původní „zvířecí“ agrese zkultivovala například usměrňováním v některých druzích sportů většinou nekontaktních. Vozíčkáři se častěji specializují na nekontaktní sporty, nejen z důvodu kultivace agrese, ale i z důvodu čistě bezpečnostního. Přímý náraz vozíčku do končetin může způsobit vážné zdravotní problémy.
Emocionální agrese není zpravidla plánovaná, ale může sloužit k znovunabytí pocitu kontroly nad situací. Zdrojem emocionální agrese je negativní prožitek vyvolaný situací, oním nepříjemným zážitkem může být například fyzická bolest. Ne nadarmo se říká, že sportovci patří k té dravější části populace, tedy té části populace, která má od přírody blíže k agresi. V některých případech lze předejít agresi změnou od koncentrace na danou situaci na samotné provádění činnosti. Proto je v těchto případech doporučován jako terapie sport. Člověk se soustředí na sport, koncentruje se a alespoň na chvíli zapomíná ne svůj tělesný handicap, a tak je pro tyto lidi je sport nejen vhodný, ale i nutný.
Frustrační hypotéza agrese
Frustrace vyvolává negativní emoci, nejčastěji hněv, jenž vede k agresivnímu jednání s cílem překonat frustraci. Samotný akt agrese může vyvolat úzkost, která se může stát dalším zdrojem agrese. Situace vyvolávající odpor jako je frustrace nastartují komplexní emocionální reakci zvanou hněv. Zlostná osoba si vybaví mnoho souvisejících myšlenek a pocitů z minulé zkušenosti, kdy rovněž hněv prožívala, a tím se současné pocity hněvu prohlubují. Jedinec se postupně stává zranitelnější vůči nejrůznějším podnětům a vybavení agrese je potom mnohem snadnější. Agrese má tak kumulativní průběh. Tato osoba je daleko náchylnější nejen k nepřiměřené reakci, ale i k nejrůznějším chorobám. To je u lidí připoutaných na lůžko či invalidní vozík daleko nebezpečnější. Nemožnost odreagovat agresivní napětí způsobuje stres s následným poškozením organismu, které je založeno na koncentraci adrenalinu v krvi. Proto je nutná přítomnost psychoterapeutů. A ti dospěli k závěru, že jedním z velmi efektivních léků je právě sport.
4. Dělení paralympioniků
Paralympionici samozřejmě nesoutěží dohromady, ale jsou rozděleni podle druhu postižení do několika skupin:
NEVIDOMÍ
Existují tři kategorie podle toho, zda ještě vnímají světlo a stín, případně i barvy.
TĚLESNĚ POSTIŽENÍ
Jednotlivé kategorie jsou vytvořeny podle chybějícího či nefunkčního předloktí, nadkolenní a podkolenní, postižení jedné či dvou končetin. Paraplegici mají nefunkční dvě končetiny, kvadruplegici mají postižené nohy i ruce.
SPASTICI
Mají postižen CNS, většinou po dětské mozkové obrně, výjimečně po mrtvici. Základním průvodním jevem je spasticita, tedy chorobná křečovitost.
MENTÁLNÍ PORUCHY
Jsou to sportovci s IQ menším než 70.
Je neuvěřitelné s jakým úsilím, vervou, chutí a odvahou se tito atleti pouští do boje se svým handicapem. Leckdy bychom se mi „zdraví“ mohli mnoho věcí naučit. Je obrovskou hanbou, že nejsme schopni je ekonomicky zabezpečit ani v tom nejbanálnějším, dát jim dresy v národních barvách. Abychom jednou nezůstali šokováni, až o to nebudou stát.
Autor: Petr Osten
|
